08.09.2014 12:58

"Je normální, že se bojím?" "Čeho se bojíš?" "Že uvidím něco, s čím se nebudu umět vyrovnat." "Při regresi si nevzpomeneš na nic, co už bys někdy neprožila nebo to nepovažuješ za vlastní zkušenost. Navíc tvoje podvědomí ti toho neodkryje víc, než je tvoje vědomí aktuálně schopno unést." "Fajn, tak jdeme na to."
....
"Musíš odpustit." "Jak se to dělá?" "To, že někomu odpustíš neznamená, že schvaluješ, co udělal. V regresi je to snazší, nic tě neohrožuje. "
....
A tak se to stalo. Odpustila jsem, i když jsem si nikdy předtím nemyslela, že to dokážu. Člověk strašně často lže sám sobě a ani si to neuvědomuje. Točila jsem se v kruhu, pořád jsem se o něco snažila a pořád to nefungovalo. A najednou bylo jasněji. Neudělal to, aby mi ublížil. Pochopila jsem důvod, a i když nesouhlasím s tím, co udělal, odpustila jsem mu. Tentokrát upřímně a doopravdy. Už mě to nebolí a ohromně se mi ulevilo.
...
"Co vidíš?"
"Jsme tam já a maminka, jsme v lese a sbíráme bylinky. Najednou mě nějaká velká chlupatá ruka odnese pryč. Jsem chvíli vyděšená, ale vím, že mi nechce ublížit. "
" A maminka?"
"Nic. Sbírá dál. Jakoby si ani nevšimla, že jsem pryč. Za chvíli mě ta ruka vrací zpátky a čeká. Maminka se podívá, usměje se na mě a sbírá dál."
...
Aha, takže ona to zvládne. Zvládne to, když odejdu, protože je to normální. To je velká úleva.
....................................................................................................................................................
Děkuji.
M.