Komplikovaný vztah s dcerou
Tomáš se svou terapií mi přišel do cesty v době, když jsem skoro 10 let, téměř od jejího narození, řešila komplikovaný vztah s dcerou. Moc jsem chtěla, aby vztah s ní byl stejně pohodový jako s ostatními mými dětmi. Nešlo to, byla jsem pro ni negativní činitel jejího života a hlasitě mi to dávala najevo, já naopak reagovala jak nášlapná mina. Moc jsem se snažila vědomě se ovládat, přijímat její nálady, spíš nenálady, projevy, spíš výlevy zlosti. Ale deptalo mě to tak, že každý pokus se ovládnout a ustát situaci skončil neúspěchem. Dennodenní neúspěch. Dávala mi hlasitě najevo, jaká jsem hrozná máma, přitom já se tak snažila. Když jsem někam odcházela z bytu, byla schopná pro mě brečet, že je jí smutno. A naopak když jsem byla doma, přehlížela mě, plísnila mě za každou maličkost, která jí nebyla vhod. Jen velmi těžce jsme hledaly kompromis v jakékoliv situaci, při jakékoliv výměně názorů. Moc to bolelo. Nebyla to mazlící a objímací veselé dítě, které bych si přála. Nesnášela fyzický kontakt. A přitom já objetí považuju za to nejvíc, co může máma dítěti dát. Měla jsem pocit, že my dvě jsme si musely udělat něco hodně ošklivého.
Takže jsem dlouho neváhala a objednala se na terapii. Měla jsem neúspěšnou zkušenost s kineziologickou terapií a naopak velmi pozitivní zkušenost s terapií RUŠ. Přesto se mi před započetím regrese klepala kolena, žaludek se stáhl a byla mi zima. Ráda jsem si zavázala oči a přikryla se teplou dekou.
Co se dělo potom, to jsem vůbec nečekala. Bylo nutno přeskákat mezi několika různými životy, ve kterých jsem řešila především své emoce. Nebylo to nikterak dramatické ani zásadní, vždy šlo o vyventilování, případně přijetí svých emocí a daných situací. Teoreticky stačí tak málo!
Ptáte se, jestli se něco změnilo? Hned ten den po terapii dcera přišla ke mně, sedla si mi na klín a objala mě. To udělala naposledy jako malá holčička. Měla jsem slzy štěstí a dojetí v očích. Od té doby pozoruju, že je mnohem přístupnější mým dotykům. Zatím jsem opatrná, jsem si jistá, že to všechno jemněhmotné mezi námi ještě pracuje. Občas jí to není vhod, ale jistě má na to právo. Ale pokud neuhýbá, hladím, mazlím, objímám a moc si to užívám. Ostrý jazýček jí zůstal, ale jako by se obrousily hrany. Už tolik neútočí, už nejde do extrému a já naopak v situacích, kdy bych už startovala, zachovávám stále kontrolu. Resp. k těm extra vyhroceným situacím už vlastně ani nedochází, nevytáčím se do nekontrolovatelných otáček. V neshodách dokážeme obě dvě vyslechnout tu druhou a dojít k nějakému kompromisu. Je to nádherné, když se hádáme, ale nepřekročí to neúnosnou mez. Když vím, že hádka má smysl.
Jsem ráda, že jsem regresi absolvovala. Hodně jsem za posledních pár let pochopila, hodně se změnila, otevírám srdce, učím se vděčnosti, pokoře, pochopení, přijetí… Ale všechno najednou mi nejde, je toho tolik moc! A je fajn, když existuje pomocná ruka, nadhled, pochopení a lidé, kteří vyslechnou a pomáhat chtějí a jejich práce jim dává smysl. Děkuji!
I.