Ukázka z terapie očima klientky - Odpuštění sobě
- Rozhlédni se, kde jsi? Co vidíš?
- Ležím. Ležím v rakvi – na svém pohřbu (vidím se, připomíná mi to pohřeb mé vlastní prababičky, na který si pamatuju z dětství – jen šaty jsou trochu jiné – mám tmavě modrou sukni, přes ni nějakou zástěrku, vyšívanou bílou halenku, na hlavě šátek, ležím v otevřené rakvi, obložená svatými obrázky, všude kolem hoří svíčky, kostel je svátečně vyzdobený, spousta lidí…)
- Jsi muž nebo žena?
- Žena
- Kolik je ti let?
- Asi 40
- Jak jsi zemřela?
- Normálně
- Jak normálně? Ve 40 letech se neumírá normálně – na stáří
- Asi nějakou horečku
- A kde jsi teď?
- No, ležím v té rakvi
- Jsi mrtvá?
- Samozřejmě, že jsem mrtvá
- A odkud se díváš?
- Ahá, no jóó. Vidím se zhora, ale né tak úplně zhora, jako bych „seděla“ u své hlavy na kraji rakve.
- Jsi duše?
- Jo, jsem duše.
- A proč tam jsi?
- Proč bych tam asi byla. Jsem zemřela, tak tam jsem.
- Nemůžeš odejít? Něco tě tam drží? Něco nevyřízeného?
- Proč by mě tam něco drželo. Ještě jsem neodešla, vždyť jsem teď…. Ahá, no jo, já už jsem mrtvá několik dní, to už bych tu asi neměla být. Ale nevím, nepřipadá mi, že by mě tu něco nevyřízeného drželo…
- Opravdu?
- Jo, drží…
- Co to je?
- Nevím
- Ale víš…
- Něco s mým mužem. Něco mu dlužím. Něco jsem mu nestihla říct. (Pláču, je mi to strašně líto) Bylo jsem mu nevěrná. Jedno z našich dětí není jeho. Já mu to nikdy neřekla. Obelhala jsem ho. Chtěla jsem mu to říct, ale nějak jsem to nestihla… Nechtěla jsem si to vzít „do hrobu“ . Je mi to tak líto… (pořád pláču)
- Dobrá, vrátíme se zpátky. Vrať se zpátky do doby, kdy jsi ještě byla zdravá.
- (Vidím se ve světnici, vařím na kamnech – jak v nějaké pohádce – všude běhají a hrají si děti, manžel sedí u stolu a něco tam dělá, je tam cítit velká láska, spokojenost a i přes mumraj pohoda)
- Jsi tam?
- Jsem.
- Je tam i tvůj muž?
- Je.
- Znáš ho ze svého současného života?
- Znám. Je to…
- Řekni svému muži to, co jsi mu chtěla říct.
- Nemůžu. Nejde to. (začnu se vymlouvat na děti, na mumraj, připalující se oběd… ale pak mi dojde, že to musím říct, protože když to neřeknu, tak se dostanu do té situace, ve které jsem už byla. Poslala jsem děti ven, odstavila hrnce a přisedla si k manželovi ke stolu. Cítila jsem z něj velkou lásku a pochopení. Myslím, že mě miloval bezpodmínečně, opravdově a „nehrozilo mi žádné nebezpečí“ – vlastně jsem nechápala, proč jsem to před ním tajila. Vím, že by to pochopil. Že mě miluje i s mými chybami a selháními. Takhle čistou lásku jsem v současném životě nikdy nezažila. Tomáš se mi snažil dodat odvahy andělským světlem, ale vím, že to nebylo potřeba. Manželovi jsem všechno řekla. Přijal to. Samozřejmě, že mu to bylo líto. Ale nezlobil se, nezavrhl mě (a ani vztah k „nevlastní“ dceři se určitě nezmění). Objali jsme se, hladili a po tvářích nám stékaly slzy. Teď už můžu v klidu zemřít…)
- Jdi teď dopředu krátce před svou smrt.
- (šla jsem, ležela jsem v posteli, manžel se o mě s láskou staral, měla jsem vysokou horečku, každým okamžikem bych měla zemřít – najednou jsem se rozbrečela – JÁ – opravdová já, ležící na „terapeutickém gauči“)
- Co se děje?
- Já nechci zemřít!! Já nechci z tohoto života! Tady je tak krásně. Tady je tolik lásky, my se tak moc milujeme. Manžela i děti. Já nechci zemřít!
- Odpustil ti manžel?
- Odpustil! ( Teda já myslím, že ani neměl co odpouštět, on mi nic nezazlíval. On to jen přijal jako fakt)
- A proč teda umíráš?
- Protože mám horečku. Jsem nemocná. (Aháááá) Za trest!
- Kdo ti uložil takový trest?
- Já sama. Za to, co jsem udělala. Já to všechno zkazila. Zradila jsem ho. Podvedla. On si to nezasloužil. Já to všechno zkazila…
- Odpustil ti?
- Odpustil. Ale já si neodpustila. (A tak jsme odpouštěli. Dlouze. Nejdřív se jednalo jen o tento prohřešek, pak jsem si v duchu projížděla všechno, za co jsem samu sebe vinila v současném životě, objímala jsem se v různých fázích vývoje – jako pětiletou, desetiletou, šestnáctiletou, dvacetiletou, i jako třicetiletou… a neustále opakovala „Odpouštím si“ – mockrát, pak jsem si „odpouštím si“ pozměnila na „přijímám se“, všechny emoce šly ven, bylo to opravdu silné)
- Vrať se teď zpátky do stejného okamžiku.
- (vrátila jsem se, byla jsem nemocná, všechno bylo stejné, jen jsem věděla, že se uzdravím, že na tuto nemoc teď nezemřu – byla jsem moc ráda. Šli jsme pak dopředu do okamžiku skutečné smrti, bylo mi asi 70 let, manžel už nežil, ale kolem postele stály všechny mé děti i s partnery a jejich dětmi, byla tam pořád ta úžasná atmosféra plná lásky, přijetí, pohody. Cítila jsem se jako velmi moudrá žena, co celý život rozdávala radost a lásku a moudré rady (jen tak mimochodem) – asi jako zidealizovaná Babička Boženy Němcové. Moc krásný život – děkuji za něj a za tento náhled. Mnohé jsem pochopila)